Jak jste si určitě všimli, tento článek bude na téma dovolená. Ale pozor, ne o obyčejné dovolené. Nejdříve chci podotknout, že nikoho nechci odradit od návštěvy míst, o kterých budu psát…jde jen o to, že nás Pán vždy vyslyšel, ale přebral si to podle sebe, Jeho cesty jsou prostě nevyzpytatelné J Než začnu, chci Vás ještě upozornit na to, že jsme se celou dobu řídili hesly: „Martin nie“ a „Válečná porada!“ později pochopíte proč.

Na dovolenou jsme vyjížděli v neděli hned po mši v našem fulneckém kostele. Všechno se zdálo skvělé a zatím (podotýkám ZATÍM) šlo vše, tak jak to bylo naplánováno. Cílem naší nedělní cesty byla vesnička Dolní Věstonice na jižní Moravě. Jeli jsme dvěma autama, v jednom jel můj taťka a strejda Peťa, s nimi ovšem ještě 6 kol. A v autě za nimi jsem byla já, maminka, Miška, Helča a teta Lidka, takže auto plné bab! :D Po cestě tam se staly dvě nečekané příhody. První byla ta, že jsme se nějakým záhadným způsobem 3x za hodinu ocitli v jednom městečku Hustopeče, z čehož vyplynulo, že jedeme asi dokola, ale protože jsme měli hlad, rozhodli jsme se (po jisté válečné poradě), že se půjdeme naobědvat. Zastavili jsme tedy v prý “vyhlášené restauraci Réva“. Když jsme tam vešli, objednali jsme si vineu, protože kofolu neměli a všimli jsme si, že sedíme asi mezi 15 klecemi s potkany, osmáky, myšmi, činčilami a nevím co ještě. V tu chvíli jsme začali přemýšlet, jestli jsme si náhodou nespletli vchod a nevešli jsme do zverimexu… Mám pro Vás překvapení, nebyl to zverimex, ale opravdu restaurace! Vzhledem k tomu, že nás přešla chuť k jídlu, jsme tedy pokračovali v cestě. Asi po deseti ztraceních a špatných odbočeních jsme se dostali do Věstonic, ubytovali jsme se a skočili do bazénu. Po tom, co přijela ze Slovenska má sestřenka s manželem a jejich „turbo dítětem“ Martinkem, jsme si vzpomněli, že jsme ještě nevečeřeli, a tak jsme šli společně do restaurace… tam to bylo kupodivu bez zvířat. Další den vypadal hezky, tedy aspoň ráno. Vstali jsme, najedli jsme se a vyrazili jsme na kola. Cílem bylo město Mikulov. Trasu vybíral strejda Peťa a tvrdil nám, že přejedeme jeden kopeček a budeme tam. Z jednoho se však stalo kopečků přibližně dvacet, a tak jsme mu všichni byli vděční za krásnou projížďku. Po příjezdu do Mikulova jsme se naobědvali, oběd samozřejmě doprovázelo heslo „Martin nie!“. Když jsme se vrátili, nastal onen převratný bod…. Zapomněla jsem podotknout, že jsme bydleli v malém domečku. Každý měl vlastní kuchyňku, koupelnu a pokoj. Až na tetu Lidku a její rodinu, ti spali o poschodí výše, kde byli dva pokoje a pro ty dva jen jedna kuchyňka, záchod a koupelna. Vraťme se tedy zpět… Paní domácí nám oznámila, že přijede nějaká cizí rodina a bude právě v tom pokoji nahoře. Najednou nastala válečná porada, protože jsme pochopili, že se tam budou mačkat 2 cizí rodiny v jedné koupelně. Rozhodli jsme se tedy, že najdeme jiné bydlení aspoň pro jednu část našeho „teamu“. Druhý den jsme vstali a teta se strejdou jeli hledat nějaké to ubytování a my- zbytek jsme jeli do Lednicko-Valtického areálu. Zhruba kolem 2. Hodiny jsme se dozvěděli, že nic nenašli, a že se sejdeme na obědě ve Valticích. Našli jsme tam restauraci, ve které jsme už seděli s jídelním lístkem v ruce, když najednou přiběhla moje maminka, že našla ještě lepší restauraci. Tak jsme se jaksi nenápadně vypařili a šli tam. Seděli jsme venku u plotu u krásného velkého dřevěného stolu, jídlo před sebou, když tu někdo za tím plotem začal pracovat se sbíječkou. Asi jste už slyšeli ten libý zvuk sbíječky. Ano, neslyšeli jsme ani slovo. Po tom, co jsme se najedli, proběhla další válečná porada a začli jsme obvolávat ubytování na Slovensku v termálním městě Velký Meděr. Všichni nás ale odmítli, protože měli plno. Vrátili jsme se tedy do Věstonic. Většina z nás se po cestě modlila, aby se naše situace nějak vyřešila. Když jsme přijeli, přišel pan majitel a jakýmsi slušným způsobem nás vyhodil.  Zase tedy proběhla další válečná porada (za ten den tak min. desátá). Tu noc jsme tam tedy přespali a ráno jsme se sbalili a vyrazili jsme na cestu. Naším cílem bylo Maďarsko, termální město Gyor. Jeli jsme tam tou nejkratší cestou, přes Rakousko, Slovensko až do Maďarska. Když jsme tam přijeli, byl akorát čas na oběd. Změnili jsme tedy české peníze na maďarskou měnu forynt a ve velkém nákupním centru jsme se najedli. Potřebovali jsme na wc a tak jsme šli, před záchodem (podotýkám, že v obchodním domě) seděla paní s pokladnou a vybírala za záchod peníze. Bylo nás deset. Má maminka se postavila před ni, a protože uměla maďarsky počítat maximálně do tří, paní si vzala peníze za tři lidi a všech deset nás šlo na záchod. Mužská část šla tedy hledat ubytování, my jsme snědli zmrzlinu. Když se vrátili, oznámili nám, že tam nic není a ubytování už vůbec, proběhla opět porada, ve které jsme usoudili, že pojedeme jinam…

 

Pokud chcete vědět, jak to bylo dál, budu pokračovat v dalším článku ;)