STRACH – myslím, že to není nejsilnější zbraň ďábla, ale jedno vím jistě, je to zbraň, kterou používá nejčastěji.
Dává ho pociťovat v situacích, když se má ve tvém životě většinou udát něco přelomové. Jako když se má stát z chlapce voják nebo z děvčátka slečna. Už nespočetně mockrát mě ďábel strachem zaháněl do kouta, a na volání nebeského Tatínka jsem neslyšela přes velkou zvukotěsnou stěnu strachu... Posloucháním zlého, jak mi říká, že jsem slabá, že nic nezvládnu jsem několikrát zůstala stát vzadu, se skloněným mečem a pohledem upřeným na mé boty.
Ale jednoho dne jsem pocítila něco nádherného, dokonalého, něco nepopsatelně krásného, obrovskou LÁSKU, která mě naplňovala, tak že jsem nechtěla aby ten nádherný pocit skončil. Dokud se něco nestalo... on skončil..
Jeden kněz mi nedávno řekl, že víra není jen o pocitu lásky, o bezpečí, ale o nekončícím boji. Jednoho dne prostě ta všechna láska odešla, nevím, jestli si vzala dovolenou, nebo se schovala, ale nebyla tam, a zůstalo po ní studené místo, které nešlo zahřát... A tak jsem začala hledat něco, co by to studené místo vyplnilo, nejdříve jsem ho hledala v kamarádecha a v lidech obecně, snažila jsem se dát tam někoho, kdo by to místo naplnil, kdo by tam přesně seděl, ale nikoho jsem nenašla, tak jsem hledala dál.. hledala jsem ve věcech materiálních ... ale nic, i když jsem se dokázala navenek smát, uvnitř jsem byla plná slz a strachu. Nic nehřálo tím plamenem, který jsem potřebovala. Dlouhou dobu jsem se cítila strašně sama, jako vhozená ke lvům do jámy, kteří mě chtějí roztrhat na kusy, byla jsem dlouho v depresích a nevěděla jsem, co dělat. Ale jednou jsem se konečně odhodlala začít volat o pomoc. O pomoc od někoho většího, než jsou všechny moje bolesti, většího než všechno na světě.
A po nějaké době jsem zjistila, že mě někdo slyší, někdo, o kom jsem mluvila, ale často jsem některým věcem nevěřila. Nevím, kde se ta touha poznat Ho vzala.

Ale bylo to nádherné! Modlila jsem se a už opravdu zoufale prosila Pána, aby přišel, aby to studeno zaplnil, aby naplnil mě... A On opravdu přišel. Nevím jak ten pocit popsat, ale bylo to jako by se mi podíval do očí a tím jediným pohledem se zaplnilo celé to studené místo! A nejen to, i místa, která byla chladná, ale já jsem o tom nevěděla.
A pak mi to došlo, ta velká stěna strachu, ...za ní On celou dobu stál a čekal, až mu dám "příkaz" ji zbořit.

Tahle láska mě naplnila do té doby nepoznanou odvahou. Vždyť když člověk miluje, je schopný dělat věci, které by se nikdy neodvážil udělat. Je mu jedno, jak moc trapně nebo směšně to co dělá vypadá. Hlavní pro něj jsou... ty oči, ty které ho milují nekonečně dlouho. 
Po tomhle se můj postoj k strachu radikálně změnil, Nebojím se, protože vím, že teď strach porazím, když ďábel zkouší jakýkoliv útok, můj meč a hlava už nejsou skloněné k zemi.

Nejsem ta bezbranná chudinka vzadu, ale jsem bojovnice v první řadě. V té Armádě Krále, o které tak pořád mluvím...

Chci říct, přidej se, řekni zlému, že jeho nadvlády nad tvým životem skončily! Přijmi tu nádhernou Boží lásku a všechno se změní. Jsi strašně potřebný/á v té ARMÁDĚ KRÁLE. Jsi strašně důležitý/á, jsi důležitý/á v tomto boji, a ani si neumíš představit, jak moc!! Tvůj meč dokáže být vítězným! Vykroč s láskou, odvahou a ve zbroji... a bojuj! 

VŽDYŤ PÁN TĚ MILUJE A NEPŘESTANE, i když ho necítíš... JE TADY!!!

Byli jste stvořeni aby ste nesli ovoce.

A tak tedy: Poznáte je po jejich ovoci. -Mt 7:20